30 let Oblastní charity Náchod - příběh ze SV. ANNY Domova pro matky s dětmi
23. června 2022 Aktuality

30 let Oblastní charity Náchod - příběh ze SV. ANNY Domova pro matky s dětmi

Oblastní charita byla v Náchodě založena v roce 1992 a v letošním roce to je již 30 let, co v regionu působí. Postupem času se naše služby neustále rozšiřují. Přinášíme příběh z azylového domu SV. ANNA Domova pro matky s dětmi, který sídlí v Borské ulici.

LOGO 2021 střediskaDMD

"SOS, můžete mi pomoci, nemám střechu nad hlavou, mám čtyři děti, nevím kudy kam", těmito slovy se na nás obrátila před časem jedna maminka.

Proběhlo vyplnění žádosti, sociální šetření a již přijíždí dodávka plná krabic a drobná paní s malými dětmi. Nejstarší dcera je už vlastně 12 letá slečna, druhé je 5 roků a za maminkou se krčí dva klučinové, čtyřletý s dvouletý. Děti vykukují zvědavě, i když trochu váhavě.

Po vybalování věcí následuje první schůzka s průvodkyní. A ejhle, první zádrhel. Maminka tiše šeptá, prosí o pomoc s vyplněním formulářů. Je vidět, že její gramotnost není úplná. Podpis umí popaměti, ale to je vše. Řeknete si, jak je to možné, ale ano je. Vidíme, s jakou samozřejmostí bereme i to, že každý umí psát a číst. Ne, není to samozřejmost, a za to ta drobná maminka nemůže.

Při dalších schůzkách rozplétáme klubko života maminky. Její bydlení u matky bylo komplikované. Sourozenci, matčin přítel, neshody, nadávky, služka pro všechno. I přesto pracovala, starala se o domácnost, o sourozence. A jednoho dne po návratu z práce přistihla svou matku se svým přítelem. A tak začala hledat nové zázemí. A našla.

Pán, starší o třicet let, hodný, jako kdysi tatínek. Snad proto, že ji vzal pod svá křídla, snad proto, že jí připomínal otce, snad proto, že cítila oporu, snad proto, že nahrazoval tátu. A nic jiného v té chvíli neměla. Věřila. Ve 22 letech první těhotenství, mateřská, rodičovská a pak další a další. Otec nikdy pořádně nepracoval. Neustále sliboval “já se o vás postarám“, ale ve skutečnosti neměl nikdy snahu pro rodinu a vlastně i pro ni něco udělat. Postupně se zadlužili a ztratili bydlení.  Nejistota, hádky o včasné placení výživného, vysvětlování dětem, kteří ho velmi milovali, proč tatínek nemá čas. A stále sliby, sliby. To je na jednu ženskou někdy až příliš. Naštěstí se obrátila na náš azylový dům a získala východisko - možnost bydlení.

Pravdou je, že co neuměla maminka napsat, tak si zapamatovala - každý termín lékařské kontroly dětí, domluvené schůzky na úřadech apod. Při pobytu v azylovém domě pookřála, našla si nové kamarádky, učila se od nich nové recepty, řádně se starala o domácnost a děti. Děti si zvykly, byly velmi komunikativní, spokojené. Maminka dělala, co se dalo. Škola, školka, učení na nočník, haldy počůraného prádla - když se to nepovedlo. Maminka byla opravdu velmi pracovitá, učenlivá, snaživá.

A přišlo druhé dějství. Rozhodnutí k opětovnému nastěhování se k matce. Jaký je záměr? Bude pracovat, přispívat matce? A další překvapení. Svatba s otcem dětí. Říkáte si: Proč? Vysvětlení je prosté. Otec onemocněl a potřebuje, aby se o něho někdo postaral. Na oplátku nabízí možnost budoucího zajištění dětí i maminky. Sirotčí důchod. Dost silná káva, že?

Jenže maminka nikdy nepoznala jinou možnost, jiný způsob bydlení, jiného muže. Sama říká: “Je to otec dětí a mají ho rády. Co mám dělat? Přeci jim nebudu tátu zakazovat. Ony ho chtějí, chybí jim.“ A tak se maminka vrátila do „jistoty/nejistoty“, ale do jediné jistoty, kterou zná. Už není bezbranné děvčátko. Už není tak bezbranná, je zocelená, sebevědomější a už umí říkat, co chce, co si přeje, jak se k ní mají chovat, a co už nedopustí. Je to sebevědomější máma čtyř dětí a myslí na ně a konečně i na sebe.  Ne každý má cestičku vyšlapanou a každá malá výhra je obrovskou šancí na lepší život. Ne jenom této maminky, ale i jejich dětí.